17
Komořanského jezera, které tak obcházela. Poměrně příkré stoupání od
úpatí k hřebeni Krušných hor překonávala několika větvemi trasy, jež se
dochovaly právě v podobě svazků úvozů. Výše padla již zmínka o tom, že
v bezprostřední blízkosti cesty bylo zjištěno několik nálezů keramiky tzv.
hradištní tradice, datované do období poloviny 12. až poloviny 13. století.
Význam mostecké cesty spočíval zejména v možnosti přímého spojení
mezi dynamicky se rozvíjejícím a lidnatým freiberským montánním
regionem, pro který se stalo Mostecko nejdostupnější zásobovací oblastí,
z níž se dovážely potraviny, především obilí. A právě obchod s obilím se
stal jedním z nejdůležitějších impulzů vedoucích k přeměně původně
méně významného regionálního centra v královské město Most, k jehož
lokaci došlo ve třicátých letech 13. století.
Význam cest však nespočíval jenom v propojení obou
sousedících zemí, cesty se staly také osami postupu osídlení směrem ke
krušnohorskému hřebeni, resp. do jádra Děčínské vrchoviny, Šluknovské
pahorkatiny i Lužických hor. Je zřejmé, že kolonizace dosud neosvojeného
území neprobíhala živelně, ale byla výsledkem organizovaných snah ze
strany vládců obou zemí, kteří do procesu zapojovali jednotlivé církevní
instituce, ale i světské vrchnosti z řad svých družinných elit. Kolonizační
pohyb vycházel ze starého sídelního území a směřoval proti proudu řek
a potoků údolími do stále vyšších poloh. Pralesní komplex byl přitom
rozčleňován do jednotlivých, pečlivě vymezených celků, označovaných
jako
újezdy
(
circuitus, Sprengel
). Hranice újezdů tvořily často hřbety
oddělující od sebe jednotlivá údolí (povodí), a protože právě po těchto
rozvodích byly nejčastěji vedeny také zmiňované stezky, byly rovněž
využity k vytyčení hranic újezdů.
Jestliže na saské straně lze osídlovací proces sledovat poměrně
dobře i prostřednictvím výpovědi písemných pramenů, pro české
krušnohorské prostředí zůstaly jeho počátky ve 12. století těmito
prameny prakticky nepostižitelné. Nicméně lze alespoň rozlišit nejstarší
formy osídlení, a to komparací s obdobnými situacemi v oblasti Českého
středohoří či Doupovských hor, jež pozornosti písemných pramenů
neunikly. Nejdůležitější je zjištění, že v českém prostředí tato raná
kolonizace ještě nevyužívala nejrozšířenější dispoziční formu vrcholně
středověkého osídlení, tj. lesní lánovou ves se záhumenicovou plužinou.
Např. v tzv. křimovském újezdu v Krušných horách na Chomutovsku,
