8
nabyl, při zpáteční cestě do ČSSR zabaven! A to nebylo ještě to nejhorší.
Při cestách zájezdovým autobusem (jezdili jsme z mostecké expozitury
Archeologického ústavu ČSAV pravidelně každý rok na celodenní vý-
lety po památkách) bylo důležité na hranici zachovávat úzkostlivě klid
a nedopouštět se nějakých poznámek či úsměšků na adresu kontrolují-
cích orgánů, protože když se takový orgán nasupil, mohl klidně nechat
vystoupit celý autobus, prohrabat jeden batůžek po druhém a třeba i na-
řídit dosti pokořující osobní tělesnou prohlídku, odbývající se na celnici
ve speciálních kabinkách.
Již jsem zmínil, že hraničních přechodů bylo v té době velmi málo
a překročit hranici mimo ně vůbec nepřicházelo v úvahu. Nejenže podél
hranice byly tabule s nápisy, které to zakazovaly, ale bylo možné nara-
zit také na hlídky pohraniční stráže. Když jsem na Děčínsku vyhledával
a dokumentoval poblíž hranice pozůstatky středověkých úvozových cest,
či dokonce dochované hraniční kameny z 16. století, byl jsem samozřej-
mě opakovaně legitimován a musel jsem u sebe nosit potvrzení s razít-
kem nejen od ředitele Archeologického ústavu ČSAV (to nemělo až tak
velkou váhu), ale hlavně od pracovnice tzv. zvláštního oddělení.
Nechci samozřejmě přehánět a zbytečně dramatizovat. I v oněch
sedmdesátých a osmdesátých letech jsme jezdili k sousedům do Saska
poměrně často, měl jsem a mám tam dodnes řadu přátel mezi archeolo-
gy a historiky. Jezdili jsme do NDR často i s rodinou na dovolené, viděli
jsme mnoho krásných míst, poslouchali jsme varhanní koncerty v koste-
lích, kde kdysi hrával i sám Johann Sebastian Bach. Ba i ty dětské bundič-
ky a botičky jsme domů vozili, kluci si je museli samozřejmě vzít na sebe.
A pak čas oponou trhnul a byl změněn svět. Dnes tedy vím, že
hranice ani tak nerozdělují, jako spíše spojují. Umožňují srovnávat, vidět
to shodné i rozdílné po obou stranách. Učí, že i vůči tomu rozdílnému
nemá smysl mít předsudky, je nutné důkladně se s tím obeznámit, snažit
se tomu porozumět, zvažovat pozitiva i negativa alternativních přístupů.
Jsem rád, že zejména ti mladí, třeba naši studenti, už překračují hranice
s naprostou samozřejmostí. Vidím v tom naději.
Tomáš Velímský
