15
mířili pstruzi či jeseteři. A poslední komoditu v kategorii potravin, kterou
je třeba zmínit, představovalo koření, konkrétně pepř z orientu, dovážený
do Čech odněkud z flanderských přístavů cestami přes německá území
na východ, případně přepravený kogami (loděmi) hanzovních měst do
Hamburku při ústí Labe a odtud pak proti proudu řeky až do Perna.
Na závěr rozboru pernské listiny se znovu vrátíme k přepravě
soli. Do Čech se dostávala také na povozech, přičemž celní tarif určuje,
že kolik je do vozu zapřáhnuto koní, tolik denárů je třeba zaplatit jako
celní paušál; pokud se vůz vrátí ještě v tentýž týden, pak je od tohoto cla
osvobozen. Půl denáru měl pak zaplatit každý člověk, který překračoval
hranici.
Od přeshraničního transferu zboží se vraťme zpět k cestám. Za
argument pro ranou existenci tzv. mostecké cesty pokládalo starší,
zejména vlastivědné bádání zprávu židovského kupce Ibrahíma ibn
Jákuba, kterou zanechal o svém pobytu v Praze v roce 966. Pramen však
jednoznačně interpretovatelné údaje o tom, kudy Ibrahím z Magdeburku
do Prahy putoval, nepřináší. Výsledky přírodovědných a archeologických
výzkumů pak možnost, že trasa vedla mokřinami Komořanského jezera,
jednoznačně vylučují.
Pokud jde o spojení na sever do Lužice, k důležitým zjištěním
patří, že nejpozději v 10. století již existovala stezka, která propojovala
severozápadní Čechy s hradištěm Budyšín. Její průběh lze rekonstruovat
pro úsek mezi Českou Kamenicí, Doubicí, Brtníky, Šluknovem
a Rožany. Ze Šluknova pochází pozoruhodný depot z konce 10. století,
ukrytý v blízkosti cesty, který obsahoval mince − denáry (bohužel dnes
nedochované) − a dva masivní stříbrné tordované náramky pocházející
odněkud z východního Pobaltí. Pozoruhodné je objevení dokladů
o osídlení, charakterizované nálezy tzv. středohradištní keramiky
(přibližně období let 750−950 n. l.) v blízkosti ústí Brtnického potoka do
Křinice, přičemž vedle dvou poloh pod skalními převisy bylo osídlení
zjištěno také na skalní ostrožně nad soutokem, označované na straších
mapách jako Adlerhorn. Říčka Křinice byla ještě okolo roku 1600 na
Oederově mapě Saska pokládána za historickou hranici mezi Čechami
a Horní Lužicí, k níž bylo navzdory reálným majetkoprávním poměrům
pokládáno ještě stále území tzv. Šluknovského výběžku. To ani z hlediska
církevní správy nebylo součástí pražské arcidiecéze, ale patřilo až do
