11
domů, na jejichž stavbu spotřebovali značné množství dubového dřeva.
Další dřevo potřebovali na výrobu nejrůznějšího nářadí, ale i jako topivo.
Kácením prosvětlovali lesní porosty v blízkosti svých sídlišť, přičemž část
ploch po odstranění podrostu žďářením využívali k zakládání políček.
Poznenáhlu se tak rodila zemědělská kulturní krajina, jejíž rozsah byl
malý, jednotlivé sídelní areály od sebe oddělovaly pozůstatky lesního
komplexu, který už ale začal také ztrácet lidskou činností svůj původní
přirozený charakter. To ovšem platilo pouze pro blízké zázemí sídlišť.
Krušné hory, Děčínskou vrchovinu, Šluknovskou pahorkatinu i Lužické
hory pokrýval po celou dobu pravěku, a dokonce i po část raného
středověku nadále divoký prales, rozprostírající se souvisle v pásu širokém
50 až 70 km. Ten znesnadňoval spojení mezi osídlenými územími po
obou stranách. Pralesem procházelo jen několik málo komunikačních
koridorů, jež lze vystopovat sledováním prostorové distribuce ojedinělých
nálezů pravěkých artefaktů. Bezpečně dokážeme rozpoznat jeden takový
koridor při severovýchodním okraji Krušných hor. Je totožný s pozdější
historickou dálkovou komunikací – srbskou (či chlumeckou) stezkou.
Jistě bylo také využíváno spojení prostřednictvím toku Labe, po němž
se mohly plavit jednoduché, dřevěné monoxylové čluny. Existoval také
pravěký koridor, směřující ze středních Čech k severu do Lužice, na jehož
trase bylo prokázáno jakési etapové stanoviště v jinak neosídlené krajině,
situované pod skalní suk lokality Sloup. Jistě nikoliv náhodou tudy
procházela ve středověku jedna z tras tzv. žitavské stezky. V hraničním
pralesním komplexu lze v průběhu pravěku doložit také některé formy
mimosídlištních aktivit (lov, sběr, získávání a zpracovávání surovin).
Když někdy mezi léty 530−560 osídlili území Čech i sousedního
Srbska první Slované, z nichž se pak vyvinuly historické kmeny Čechů a
Srbů, s časně slovanskou kulturou a s keramikou pražského typu, zůstal
rozsah osídlení po obou stranách hraničního pralesního komplexu
v podstatě stejný jako v pravěku. Aktuálním diskusním tématem je
otázka intenzity raně středověkých kontaktů mezi Čechami a územím
sousedního Srbska, které se ovšem v 10. století stalo součástí otonského
římského císařství a vyvíjelo se dále jako říšská marka, která začala být
označována jako Míšeňsko. Tyto kontakty se realizovaly až do konce 11.
století prostřednictvím několika málo dálkových stezek, jejichž počet se
začal rozrůstat teprve s postupem kolonizačního osídlení, jehož rozvoj byl
