10
Současný průběh hranice mezi severozápadními Čechami
a Saskem je nepochybně výsledkem dlouhodobého historického vývoje.
Na jejím formování se ovšem odedávna podílely zásadně geografické,
resp. geomorfologické danosti. Českou kotlinu totiž vymezovalo
od severozápadu široké pásmo Krušných hor, na něž pak na severu
navazovala sice nižší, ale výrazně členitá krajina Děčínské vrchoviny (její
pokračování na saském území je označováno jako
Elbsandsteingebirge
),
Šluknovské pahorkatiny (
Lausitzer Hügelland
) a Lužických hor (
Zittauer
Gebirge
). V mladší části paleolitu (přibližně mezi 40 000 až 12 000 lety)
prostupnost hraniční bariéry podstatně ovlivňovaly velmi rozdílné
klimatické podmínky v závěru pleistocénu. Pro paleolitické sběrače
a lovce byla přitom zdejší krajina v průběhu posledního wormského
glaciálu vlastně prostupnější, protože měla charakter bezlesé tundry.
V průběhu globálního oteplování na počátku holocénu krajina naopak
postupně zarůstala až do podoby rozsáhlého pralesního komplexu, který
dosáhl svého maximálního rozšíření v klimatickém období atlantika v 6.
tisíciletí př. n. l. Nevelké tlupy mezolitických sběračů a lovců si přesto
v obdobích mezi 8 000–6 000 lety př. n. l. oblíbily členitou krajinu
Českosaského Švýcarska: hluboké a úzké rokle se strmými skalnatými
stěnami se skvěle hodily k nahánění zvěře, pískovcové skalní převisy pak
poskytovaly útočiště před nepohodou. V posledních desetiletích se tak
podařilo objevit řadu mezolitických stanovišť v údolí Brtnického potoka
i na jiných místech.
Okolo roku 5 600 př. n. l. se ve střední Evropě objevily první nevelké
komunity neolitických zemědělců indoevropského původu, které sem
přišly z oblasti severního Balkánu a Karpatské kotliny, z území tzv. krišsko-
starčevského kulturního komplexu. Rychle splynuly s mnohem početnější
populací paleoevropských sběračů a lovců, kterou sice biologicky ovlivnily
jen málo, o to větší však byl jejich kulturní přínos. Indoevropští neolitici
přinesli znalosti pěstování kulturních rostlin a chovu domestikovaných
zvířat i řadu dalších technologických inovací.
Neolitičtí zemědělci měli na prostředí mnohem odlišnější nároky
jak jejich předkové – sběrači a lovci. Upřednostňovali polohy v blízkosti
vodních toků nad úrovní říčních niv, s nadmořskou výškou do 350m, které
do té doby pokrývala přirozená vegetace biotopu dubo-habrových hájů.
Budovali trvalejší obydlí v podobě tzv. dlouhých nadzemních kůlových
