Transfery KATALOG - page 55

55
se i podílelo více organizací. Podél sledované části česko-saské hranice
působily tři prapory SOS (IV.–VI.) s velitelstvími v Litoměřicích, Mostu
a Kadani, které měly v září 1938 ve stavu 3 090 mužů.
12
Vmírovém období
podléhala SOS Ministerstvu vnitra, fungovala pouze rámcově a její stálí
příslušníci vykonávali svou běžnou rezortní službu. Mimoto se pořádala
společná cvičení jednotlivých složek SOS a vybraní příslušníci absolvovali
odborné kurzy.
Další možností, jak zajistit hranice – tentokrát již proti možnému
vojenskému útoku, byla výstavba hraničního opevnění. Ministerstvo
národní obrany v březnu 1935 ustavilo Radu pro opevňování (RO)
jako řídicí a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán
zodpovědný za vlastní výstavbu. V čele ŘOP stanul divizní generál Karel
Husárek, který řídil práce nejen po stránce stavebně-technické, ale byl
i autorem návrhů tras stálého opevnění. Samotný plán opevněné obranné
linie vycházel z československé vojenské doktríny, orientované a smluvně
vázané na Francii. Logickým vzorem pro československé opevnění
se proto stala Maginotova linie a v rámci ŘOP působili též francouzští
odborní poradci. Původní návrhy počítaly s tím, že by celá hranice
měla být střežena pásem těžkého opevnění tvořeného pěchotními sruby
a tvrzemi. Jakkoliv by tato ochrana byla v případě útoku nejefektivnější,
její realizace nebyla možná jak z časových, tak i z finančních důvodů.
Proto se mimo těžkého opevnění soustředěného především na hranici
s Horním Slezskem budovaly na méně ohrožených hraničních úsecích od
roku 1936 i linie lehkého opevnění. Hlavní podíl na řízení výstavby měla
zemská vojenská velitelství, jež určovala rozsah opevňovacích úseků,
vybírala se souhlasem ŘOP stavební firmy, starala se o financování,
organizovala práce a pověřovala stavební, taktické a technické dozory.
Zakázky se zadávaly na základě výběrových řízení téměř bez výjimky
civilním českým stavebním firmám.
Hranice se Saskem měla být podle plánů z roku 1935 původně
střežena těžkým opevněním, resp. izolovanými pěchotními sruby ve
skupinách po dvou až třech, jež měly být schopné uzavřít vytipované
komunikace, kterých bylo přibližně 40. Konkrétní podobu dostal plán na
jaře 1936, kdy velitel I. sboru vybral pozice pro více než sto pěchotních
12
Kol. autorů,
Hraničáři pod Luží 1938
, Dvůr Králové nad Labem 2003, s. 104–
105.
1...,45,46,47,48,49,50,51,52,53,54 56,57,58,59,60,61,62,63,64,65,...250
Powered by FlippingBook