50
V období dvou desetiletí od roku 1918 nabylo téma ochrany hranic
značné důležitosti. Vznik nástupnického Československa a okamžitá
krize vnitřní integrity jako by předznamenala budoucí události. Čeští
Němci, kteří se najednou stali národnostní menšinou ve slovanském
státě, se pokusili tomuto vývoji zabránit vyhlášením čtyř německých
provincií, jež se měly stát součástí tzv. Německého Rakouska.
1
V pohraniční oblasti severních a severozápadních Čech se zformovala
provincie
Deutschböhmen
se sídlem v Liberci, v jejímž čele stanul Rudolf
Lodgman von Auen. Velmi záhy se začaly vytvářet nejen správní orgány,
ale také základ budoucí armády zvaný
Volkswehr
. Mimoto vznikaly
i poměrně radikální vojenské a dělnické rady složené většinou z válečných
veteránů. Československá vláda musela jednat rychle. Jednak bylo
nutné dostat pod kontrolu revoltující pohraničí a zároveň potřebovala
podporu vítězných mocností. Nejdříve reagovala Francie, která ještě
před zahájením Pařížské mírové konference potvrdila, že za dočasné
hranice Československa považuje hranice jeho historických provincií. Po
jistém zdráhání s tím souhlasily na počátku ledna 1919 Velká Británie
i Itálie, Spojené státy však odmítaly poskytnout jakýkoliv závazek před
rozhodnutímmírové konference. Nakonec to schválily za podmínky, že se
posléze československá vláda definitivně podřídí výsledkům konference.
2
Zatímco probíhala diplomatická jednání v Paříži, vyslala vláda na
konci listopadu 1918 do pohraničí vojenské jednotky. Odpor byl spíše
ojedinělý, k čemuž notnou měrou přispěla neutěšená situace posledních
týdnů související s katastrofálním zásobováním, vlnou španělské chřipky
a vědomím, že možnost připojení k Německému Rakousku je do určité
míry iluzorní a provincie
Deutschböhmen
do budoucna jen těžko přežije
1
Německé Rakousko byl státní útvar vyhlášený 21., resp. 30. října 1918 přibližně
na území dnešního Rakouska, který však měl zahrnovat i německojazyčné oblasti nově
vzniklého Československa, jejichž zástupci zasedli ve svolaném prozatímním národním
shromáždění. Německé Rakousko proklamovalo spojení s Německem do jednoho celku
a profilovalo se po kapitulaci Rakousko-Uherska jako stát, který nebyl účastníkem války,
ale zároveň se uzavřením příměří nedopustil zrady německé říše. Vítězné mocnosti
ovšem logicky neměly zájem na vzniku státu, který by znamenal posilu pro poražené
Německo. Smlouva ze Saint-Germain z 10. září 1919 znamenala konec této ideje – název
Německé Rakousko byl zakázán, stejně jako spojení obou států.
2
Srov. Martin ŠESTAUBER,
Územní spory mezi Československem a Rakouskem
v letech 1918–1920
, rigorózní práce, katedra dějin státu a práva Právnické fakulty
Masarykovy univerzity, Brno 2012, s. 30.
